PhDr. Martin Hajný, Ph.D., Předneseno na konferenci Diakonie 2004

Dámy a pánové,

rád bych poděkoval organizátorům této konference za příležitost zde promluvit. V úvahách o smíření jsem si uvědomil, že souvisí i s mou vlastní profesionální cestou. K současné podobně mé práce – psychoterapii, jsem se dostal přes řadu jiných rolí. Pracoval jsem na zvláštní škole, ve výchovném ústavu, s mládeží na ulici a s toxikomany. Nyní jsem si připomněl, že to co mi dnes pomáhá překonat některé těžkosti a pasti role psychoterapeuta, jsou zkušenosti s tím „obyčejným a malým“ v té pomáhající profesi. Připomněl jsem si svůj zápas mezi iluzí o grandiositě pomáhajícího a pokorou provázejícího

Vítám proto, že mne tato příležitost přinutila, abych se zamyslel nad tématem smíření, které takto explicitně v mém oboru – tedy v psychoterapii – málokdy zazní – tedy smíření. A přitom stojí – jako prostředek i cíl – v pozadí celé psychoterapie.

Jako psychoterapeut se setkávám s lidmi, kteří kromě řady zřejmých obtíží, které stojí v popředí jejich pozornosti, mají řadu společných, hlubších bolestí. Zápasí o udržení únosného pocitu sebeúcty, vnímají život jako nesmyslný, nemohou prožít prostou radost. Mnozí dlouhodobě neumí dosáhnout svých cílů cíle anebo – ještě častěji – marně tápou ve zmatku či prázdnotě snaze vůbec cítit, co potřebují. A jejich blízké vztahu jsou pro ně vyprázdněné nebo chaotické, opakují donekonečna podobné životní scénáře, které jen zvyšují jejich zoufalství.

Součástí mého vzdělání je psychoanalyticky orientovaná psychoterapie. Proto předpokládám, že náš vnitřní život je dynamický – probíhá jako ustavičná souhra i konflikt mnoha sil, motivů a přání. Nemyslím tedy, že člověk je v životě spokojený, protože v něm je klid a trvalý mír. Spíš jde o to, jestli některý z těch konfliktů a vnitřních bouří nevytváří bolestivé intrapsychické bojiště, které znemožňuje dobré zvládání v ostatních oblastech. Pokud ano, je nutné zahájit proces usmiřování – zastavení násilného řešení, setkání (se sebou), začátek vyjednávání (se sebou i druhými), hledání kompromisu a další obdoby řešení konfliktů mezilidských či společenských.

V psychoterapii člověk mluví se svým terapeutem o tom, co se v něm děje – snaží se s ním volně sdílet své myšlenky a pocity. Společně se zabývají i tím, co se děje mezi nimi – protože právě jejich vztah je polem, na kterém lze najít a porozumět mnohém z toho, co se dotyčnému děje i v životě. Dalo by se snad říct, že proces smiřování vnitřních konfliktů tak probíhá na dvou rovinách – jednak prostřednictvím poctivého vnitřního rozhovoru se sebou – a pak ve vztahu s někým, kdo bez předsudků a jiných zájmů než porozumět, sdílí jeho niterné věci. V našem životě to obvykle bývají: matka, otec, sourozenec, kamarád, partnerka nebo partnerka. Ale i jiní povolaní – kněz, a vlastně i Bůh. A asi proto je ta psychoterapeutická práce tak svůdná – do vztahu s klientem dopadají odlesky očekávání klienta, které se vztahují ke všem těmto předchozím vztahům. Přichází s množstvím dobrých i špatných zkušeností, nenaplněných přání a iluzí. Pokud včas nerozeznám svou skutečnou – a omezenou roli – neprospěje ten psychoterapeutický vztah ke smíření. Stane se zdrojem náhradního uspokojení nebo trpké deziluze.

Aniž usiloval o vyčerpání souvislostí tématu konference a psychoterapie, chtěl bych říct víc o třech aspektech – o smíření ve vztahu k přijetí vlastních omezení – o smíření jako o zmírnění nadměrných nároků svědomí – a o psychoterapeutickém smíření nesmiřitelného mezi lidmi.

Smíření jako přijetí vlastních omezení

Měl jsem a mám řadu klientů, kteří by se při vyslovení slova smíření nespokojeně ošívali a kroutili. Krom náboženského přídechu by jim podle mého mohlo připomenout jiné slovo – a to je pokora. To naznačuje první význam smíření, o kterém bych něco říct – jde nám o postupný proces přijetí omezenosti vlastních možností, smířlivé rozeznání a udržení vlastních hranic. Právě ti klienti, kteří by se nejvíc ošívali, totiž trpí hlubokou poruchou těch funkcí, které udržují jejich sebeúctu v přijatelném stavu – uvnitř jsou vlastně neustále ohrožováni pocity studu, nicotnosti, viny a prázdnoty. Navenek to ale tak nevypadá – spíš se s nimi setkáte jako s lidmi, kteří mají o sobě a svých možnostech velikášské představy. Mívají tendence znevažovat význam druhých, kteří se s nimi mohou pak cítit jako zbyteční nebo nemožní. Mohou využívat druhé spíš jako nástroje než, že by s nimi byli v opravdových vztazích.

Ono psychoterapeutické smiřování se se sebou pak předpokládá, že člověk po malých krocích snaží nahlédnout ten dramatický vnitřní prostor. Tam může zahlédnout na jedné straně grandiózní a omnipotentní představy o sobě, svých možnostech ale i nedosažitelné cíle. Na straně druhé pak může najít křehké a snadno ohrozitelné já, které je zmítáno pocity studu, viny a méněcennosti při jakémkoliv náznaku nedokonalosti nebo něčího nesouhlasu. Naším úkolem je pak opatrně a bez nátlaku si takový prostor s klientem prohlížet, snažit se mezi těmi nesmiřitelnými silami lidsky vyjednat přijatelnější vztah.

Smíření jako zmírnění nadměrných nároků svého svědomí

Začnu třeba tím, co se někdy psychoterapii vytýká – že relativizuje morální vědomí, vede lidi k nekritickému uspokojování všech potřeb a bezuzdnému vyjádření jakýkoliv emocí. Jistě – může se to stát, a zpočátku to některým klientům v neodsuzujícím prostředí psychoterapeutického vztahu může tak připadat. Jde nám ale o jinou věc – za psychickými obtížemi se totiž mnohdy skrývá – ne nedostatek vědomí co je správné – ale něco, čemu bychom mohli říkat kruté svědomí. Svědomí, které je určováno nadměrnými nároky, a které je prosazuje nesmiřitelnými prostředky a silou. Když ve vnitřním světě člověka vládne kruté svědomí, jsou porušení jeho norem zločinem, který musí být tvrdě potrestán. Trestem jsou například nadměrné a paralyzující pocity viny, vězením je samota dobrovolné sociální izolace vyvolané strachem z odmítnutí. Známe mučírny sebepoškozujícího chování a destruktivních vztahů. Rozsudek může zbavit člověka schopnosti prožívat radost a naději.

V psychoterapii se nejdřív snažíme takový ortel rozeznat, vyjasnit si, co se uvnitř děje – jaké „soudní“ instance tam stojí a proč taková tvrdost a náročnost. Usmíření mezi odsuzujícím a proviněným, přijetí odpovědnosti jen za skutečná provinění a odpuštění – to jsou dobré momenty úspěšné psychoterapeutické práce ale i vlastní práce na sobě.

Psychoterapie a nesmiřitelnost ve vztazích s lidmi

V této souvislosti vyjdu z toho, co se někdy také psychoterapii přičítá – že vede lidi ke konfliktním vztahům k jejich blízkým. Že se mění k horšímu, bouří se hlava nehlava a jsou nesnášenliví. Cílem psychoterapie je ale právě spíše právě smíření, vyrovnání s druhými lidmi. Jenže se zdá, že aby k němu mohlo dojít, je třeba nejdřív nechat vynořit skutečný konflikt – ten vnitřní. Je nutné jej zvědomit, rozeznat jeho podobu a pocity v něm obsažené. Je třeba po kouskách převyprávět celý příběh o vzniku jeho psyché. Teprve při skutečném řešení vnitřního konfliktu ve vztahu k sobě vzniká příležitost budovat novou podobu některých vztahů s druhými. Během takového procesu, který má samozřejmě svou obdobu i mimo psychoterapii, dopadají jeho odlesky i na vztahy dotyčného.

Není vždy snadné rozlišit, co lze opravdu ještě dnes s těmi druhými změnit, co o sobě říct. Tehdy nastává to těžké ale mnohdy naštěstí dočasné období. Něco se v procesu změny a zrání změní a něco usadí v podobě, jak to už bylo. Něco může člověk nově pochopit a odpustit. Vůči něčemu se už ale musí postavit, zřeknout anebo odejít. Výsledkem by měl být například stav, kdy se muž nemusí mstít ženě, za svou starou závislost na matce, ve které uvíznul. Je také skvělé, když žena nemusí trpce a donekonečna hledat partnera, který by splnil její ideální představy, takže nakonec zůstane sama. Bývá úlevou, když si někdo dovolí konečně jasně dovolit odmítnout plnit představy všech svých blízkých a vrátí se sám k sobě. Nesmiřitelné, neuspokojivé a opakované vztahy vznikají často tehdy, když mi do vztahů k druhým lidem stále prosakují kalné vody z jiných vrstev – z minulosti, z jiných vztahů. A když o tom ani nevím. Porozumění těmto souvislostem, předpokládá smířlivé přijetí toho, jak moc toho nevím. Ale teprve vnitřní změna může pak přispět k přerušení bludného kruhu vztahů, ve kterých člověk nenachází štěstí.