Na vznik a rozvoj závislosti lze nahlížet úhlem pohledu mnoha různých teorií. V této kapitole se budu věnovat tomu, jaké souvislosti může mít užívání psychoaktivních látek a závislost s vývojem dítěte, s rodinnými vztahy a jaké psychologické mechanismy se na takovém procesu mohou podílet. Jde o téma rozsáhlé a já nechci, abychom se omezili na obecná tvrzení a definice. Vybral jsem proto ty oblasti, které patří spíš k novějším pohledům a také k těm, pro které existuje určitá podpora ve výzkumu. Projdeme tedy hlavní názory na to, zda má rodina a vztahy v ní vliv na to, že její člen (ať už dítě nebo někdo jiný) začne užívat návykové látky a stane se na nich závislý. Zastavíme se u těch novějších, které tradiční pohled poněkud revidují. Pak se soustředím na funkci užívání drog ve vztahu k narušeným psychickým funkcím – zvláště těm, které souvisí s psychickým vývojem v dětství a dospívání.

RODINA A JEJÍ MOŽNÉ FUNKCE PŘI VZNIKU A UDRŽOVÁNÍ ZÁVISLOSTI JEJÍHO ČLENA

Může rodina a vztahy v ní nějak přispět ke vzniku závislosti? Teorie zabývající se systémem rodinných vztahů předpokládají, že ano. Závislost chápou jako jev, který není izolovaný, ale existuje v systému vztahů dotyčného člověka. Stává se tak dočasně nutným prvkem, který umožňuje určité fungování, postoje a udržuje rovnováhu. Mnohem zřetelnější však takový proces bývá v rodině, kde je například závislý jeden z rodičů, než v rodinách, kde dospívající dítě bere nelegální drogy. V rodinách sociálně stabilizovaných alkoholiků se můžeme opravdu setkat s tím, že pití stane součástí kultury a zajišťujícím prvkem, bez kterého to nejde. I při hledání těchto souvislostí je nutné vyhnout se hledání jednoznačného „viníky“ a v podstatě i jednoznačné příčiny. Jde spíše o proces interakcí, které se navzájem posilují (cirkulární kauzalita). Příkladem může být situace, kdy popíjení manžela spojené s nějakým koníčkem nebo společenskými aktivitami postupně způsobí, že starost o domácnost, děti a další rodinné funkce převezme žena. Zpočátku jí dělá tato odpovědnost a možnost ovlivňovat chod všeho dobře. Pozvolna však na ni dopadá zátěž, schází ocenění a pocit vzájemnosti. Podrážděnost a nespokojenost vedou k vzájemným výčitkám, nárokům, obhajování a prosazování svých potřeb. Taková atmosféra vede k dalšímu „odpojování“ manžela a jeho tendencím pachuť z toho všeho „spláchnout“ a kompenzovat rolí, ve které se cítí dobře. Tím se celý kruh uzavírá. Nepřítomnost otce a matčin negativní postoj k němu může umožnit synovi „obsadit“ roli jakéhosi náhradního partnera. Takto se role v rodině postupně proměňují a během doby usazují do vzorce, který sice není optimální, ale má určitou stabilitu. Celá rodina nebo její část se pak nechtěně a nevědomky může podílet na tom, že jej vlastně spíš podporuje a drží se stereotypu, který je udržuje a neruší. Tento přístup a chápání závislosti v rodině se někdy nazývá „model nemoci rodiny“ (Rotgers, 1999). Souvisí úzce s konceptem spoluzávislosti.

Spoluzávislost (Co-dependence)

Jde o termín ze třicátých let minulého století, který vznikl v rámci hnutí Anonymních Alkoholiků ve Spojených Státech. AA bylo svépomocné hnutí, které se dodnes věnuje léčbě závislostí. Na rozdíl od čistě lékařského přístupu k závislým začali aktivisté zjišťovat, jak významnou roli mohou ve snahách o abstinenci hrát rodinní příslušníci. Spoluzávislost označuje souhrn motivů, postojů, komunikace a chování, kterým rodina či partner nebo partnerka závislost spíše podporují, rozvíjejí anebo naopak sabotují či zlehčují snahu o

vyléčení. Spoluzávislý člověk či systém rodinných vztahů jakoby nemohl unést „nezávislost“ a závislé dítě či partnera vlastně „potřeboval“. Model spoluzávislosti vlastně předpokládá, že partner nebo rodina závislé chování umožňují. Praktickou podobou toho může být například popírání zjevných problémů spojených s užíváním, „slepota“ vůči zjevným souvislostem, neschopnost udržet určitá pravidla a hranice, obviňování místo hledání řešení, odkládání řešení, bagatelizace obtíží nebo potřeby léčby, tendence věřit iluzím apod. Co může být motivem k takovém zdánlivě absurdnímu postoji blízkých lidí? Spoluzávislý člověk necítí právo na své výhrady, je stále nejistý v tom, zda může něco opravdu potřebovat nebo vyžadovat. Někdy má z problémů závislého člena rodiny určité „zisky“. Rodiče tak mohou třeba místo bolestivého řešení neuspokojivého partnerského vztahu „řešit“ problémové dítě. Manželka získává dodatečný pocit sebevědomí z toho, že ona je ta, co „to všechno vydrží“. Chvíli jsou ti blízcí v roli oběti – závislý je trýzní svým chováním, lhaním, kocovinami, krádežemi apod. Jindy se stávají pronásledovateli a soudci – kontrolují provinilce, mohou cítit morální nadřazenost. Více například uvádí Hajný a Kudrle (In Kalina a kol., 2003)

Funkce užívání či závislosti jako „náhradního problému“

Spoluzávislost souvisím v určitém smyslu se specifickou rolí, kterou může v rodině mít vlastně jakékoliv problémové chování jednoho ze členů. Může to být porucha chování dítěte, duševní nemoc ale užívání návykových látek představuje zvláště komplexní, dlouhodobý a také alarmující jev. Principem tohoto mechanismu je to, že pozornost, kontrolu a snahu řešit poutá například problémové užívání dospívajícího dítěte. Rodiče s tím však zachází nekonzistentně, občas nadměrně zlostně nebo přísně, jindy liberálně – a výsledek? Nic se nemění. Může mít takové nefunkční řešení nějaký hlubší smysl? Snad jedině, že by samotné „řešení“ bylo lepší, než zabývat se něčím jiným – něčím, co by pro ně bylo mnohem těžší či bolestnější. Příkladem může být dlouhodobě neuspokojivý partnerský vztah, paralelní mimomanželský vztah apod. Jistou podobnost má i takový přístup v případně, že v rodině hrozí tzv. Syndrom „prázdného hnízda“. Zásadní změna ve vztazích po odchodu dospělých dětí a jejich skutečné osamostatnění může být hrozbou, před kterou rodiče „chrání“ nekonečný ale málo efektivní zápas se závislostí dítěte. Pak se může stát, že místo jednoznačného přenechání odpovědnosti dítěti s ním zacházejí tak, jakoby byl jeho život – jeho obtíže – spíš jejich. Výsledek je obvykle jednoznačný. Mladý dospělý odpovědnost nezíská (skutečně ji také mít nemusí) a léčit se ani nesnaží – nebo snaží ale bez vnitřní a vlastně i vnější motivace.

Falešné osamostatnění (separace)

Poněkud jiný je možný motiv, který zmiňuje mimo jiné třeba Kooyman (1993) nebo Hajný (In Klouček, Stuchlík, Hajný, 1999). Dospívající dítě se v souvislosti se svým „vývojovým úkolem“ snaží odejít z rodiny: odpoutat se od dosavadních vazeb v rodině, odmítnout některé její hodnoty a budovat si svou roli – svou identitu. K tomu je ale potřeba překvapivě mnoho podmínek:

  • Dospívající by měl vědět i cítit, že se odpoutat může, že jeho odchod nebudou rodiče nebo jeden z nich vnímat jako zranění, zradu nebo odmítnutí.
  • Samotný „odchod“ se děje mnohdy skrze konflikty, rozdíly v postojích k různým hodnotám – proto je třeba, aby mezi dospívajícím a zbytkem rodiny byla možnost otevřeného konfliktu, který ale obě strany zvládnou bez nadměrných pocitů zavržení a zklamání,
  • Adolescent musí krom nesouhlasu nebo odporu vůči některým rodičovským.